Intranet Areál web

Prof. Otakar Poupa a jeho působení v FGÚ


V roce 1963 byla publikována první experimentální práce o srdečním svalu, na níž se autorsky podílel pracovník Fyziologického ústavu: byl jím zakladatel a protagonista tohoto výzkumného zaměření, profesor Otakar Poupa (Poupa a Rakušan, 1963). Tento výjimečný vědec, charismatický učitel, člověk v pravém slova smyslu renesanční, přišel se svou „Laboratoří pro fyziologii a patofyziologii přeměny látek“ do Fyziologického ústavu v roce 1961 z tehdejšího Ústavu pro výzkum výživy lidu. V krátké době v rámci nově vzniklého oddělení založil kardiologickou laboratoř, která úzce spolupracovala s Ústavem patologické fyziologie Fakulty dětského lékařství (dnešní 2. lékařská fakulta UK), jehož byl Poupa  současně externím přednostou. Podařilo se mu tak v krátké době vytvořit zcela ojedinělý příklad fungující kooperace pracovníků Akademie věd a lékařské fakulty a to jak v oblasti vědeckého bádání, tak při výuce mediků. Na společném pracovišti rozvinul široce založený výzkum fylogenetického a ontogenetického vývoje srdečního svalu se zvláštním zřetelem k potřebám klinické kardiologie, především kardiologie dětského věku. Tato problematika přilákala velké množství mladých adeptů vědy a stala se základem pražské školy adaptační a vývojové kardiologie, úspěšně navazující na českou tradici evoluční medicíny, jejímž zakladatelem byl E. Babák (Poupa, 2000).  

Vznikla zde řada prioritních, stále citovaných poznatků o vývoji srdečního svalu v ontogenezi a fylogenezi (Rakušan, Ošťádal, Wachtlová), kardioprotektivního vlivu adaptace na chronickou hypoxii (Korecký, Procházka, Krofta, Souhrada), faktorů, ovlivňujících rozsah experimentální nekrosy srdečního svalu (Faltová, Turek, Rychterová) a úlohy kontraktilních proteinů v těchto procesech (Deyl, Pelouch). Studie o zvýšení odolnosti srdečního svalu k nedostatku kyslíku adaptací na chronickou hypoxii byly prvními experimentálními pracemi v této oblasti vůbec. S Poupovou skupinou úzce spolupracoval vynikající kardioembryolog Zdeněk Rychter, spoluautor (s Lemežem) první práce o experimentálních srdečních vadách, jeden ze zakladatelů české experimentální embryologie. V této souvislosti je nutno poznamenat, že i dnes tak moderní kardioprotektivní fenomén – preconditioning – má Poupovou zásluhou své kořeny u nás. Již v roce 1966, tedy celých dvacet let před oficiálně uznávaným objevem toho jevu, publikoval se svými spolupracovníky práci, v níž ukázal, že opakované podávání malých dávek beta-mimetického katecholaminu isoprenalinu výrazně redukuje rozsah poškození srdečního svalu, vyvolaného následnou dávkou nekrogenní (Turek et al. 1966). Práce byla bohužel publikována jen v tuzemsku v tehdejší Physiologia Bohemoslovaca a popsaný efekt navíc nedostal komerčně úspěšné pojmenování. Nicméně přetrvávající zájem světových kardiologů o tuto zapomenutou publikaci by měl české kardiology těšit. Úspěchy Poupovy pražské školy brzy překročily hranice republiky. V šedesátých letech byl spoluautorem myšlenky (spolu s Američany Bingem a Bajuszem) založit mezinárodní vědeckou společnost, která by sdružovala experimentální kardiology celého světa; to se skutečně podařilo a International Society for Heart Research, jak se nyní jmenuje, representuje jedinou světovou společnost tohoto druhu. Poupa se zákonitě stal členem redakční rady oficiálního časopisu této společnosti, Journal of Molecular and Cellular Cardiology, který dodnes patří k prestižním světově uznávaným kardiologickým periodikům. Plodná léta kulminovala v době pražského jara, kdy byly zásluhy prof. Poupy oceněny státní cenou a byl jmenován korespondujícím členem Akademie věd.

Ve Fyziologickém ústavu tehdejší ČSAV nebyl Poupa ve svých vývojových studiích naštěstí osamocen. Jiří Křeček a jeho spolupracovníci (např Hahn, Illnerová, Koldovský) se zasloužili o rozpracování teorie kritických vývojových period; klasické jsou Křečkovy práce o důsledcích předčasného odstavu pro další vývoj jedince. Na jeho pracovišti vznikly v té době také pilotní studie o ontogenezi krevního tlaku a faktorech, které ho během vývoje ovlivňují (Albrecht, Jelínek). Česká vývojová medicína, založená Edwardem Babákem, se prostě neztratila; našla své vynikající protagonisty i v letech poválečných. A  následovníci Poupy a Křečka šířili a šíří její pověst po celém světě (Ošťádal, 2006).

Sovětská okupace v srpnu roku 1968, jež zahájila období tzv. normalizace, vývoj celé české vědy a tedy i experimentální kardiologie na dlouhá léta nepříznivě ovlivnila. Otakar Poupa jako jeden z autorů památného manifestu „Dva tisíce slov“ emigroval hned v září 1968, do zahraničí postupně odešli další členové pražské školy (např. Rakušan, Souhrada, Turek). 

text: Bohuslav Ošťádal