Intranet

INSTITUTE OF PHYSIOLOGY CAS

Cutting-edge science for health

Prof. Zdeněk Servít and his work


Na začátku padesátých let si mladý docent neurologické kliniky Zdeněk Servít uvědomil, že chce dělat něco víc než jenom běžnou klinickou praxi. Soustředil proto kolem sebe skupinu studentů lékařské fakulty, se kterými se začal zabývat epilepsií nejprve statisticky, brzy však i experimentálně. Tato skupina vytvořila základ budoucího prvního oddělení Fyziologického ústavu ČSAV, kam přešla z Biologického ústavu v momentu, kdy Fyziologický ústav vznikal. Docent Servít se stal ředitelem nově uvořeného ústavu a ústav vedl až do prosince 1969. Ve zprvu jednotném oddělení byly dvě prakticky samostatné laboratoře - Servítova a Burešova. Název laboratoří byl poplatný době, takže to byla laboratoř centrálního podráždění, kde se studovala epilepsie (v té době pochopitelně reflexní), a laboratoř centrálního útlumu, kde pod vedením Jana a Olgy Burešových začal výzkum fenoménu šířící se deprese EEG aktivity. Později se tyto dvě laboratoře i administrativně oddělily. V Servítově laboratoři byli Jindřich Fischer, Jiří Machek, Libuše Chocholová a Alexandra Strejčková. Na podzim roku 1967 přišel do laboratoře Pavel Mareš. Zdeněk Servít se ve výzkumu epilepsie zaměřoval stále více na fylogenezu epileptických aktivit, původní jsou jeho práce o epileptických záchvatech na různých obratlovcích (ryby, obojiživelníci, plazi). Členové laboratoře pracovali se savci a tak byl k dispozici materiál po srovnávání počínaje potkany až po člověka. Profesor Servít si stále udržoval i klinickou praxi, vedl na poliklinice na Karlově náměstí poradnu pro epileptiky. Tam se každý týden v jednom dni probíraly zajímavé případy a diskutovala se nejenom symptomatologie, ale i léčba těchto pacientů. Pedagogicky se podílel na přednáškách pro studenty Fakulty dětského lékařství (nyní 2.LF), na této fakultě také získal profesuru.

Zdeněk Servít se stal záhy řádným členem Československé akademie věd, kde se aktivně podílel na práci Kolegia lékařských věd. Jeho organizační činnost byla obecně oceňována a v šedesátých letech byl považován za vážného kandidáta přinejmenším na místopředsedu ČSAV. Volby nového vedení ČSAV se už v roce 1969 neuskutečnily, protože bylo jmenováno normalizační vedení ČSAV, titul akademika však profesoru Servítovi nebyl odebrán (zbaveni tohoto titulu byli jenom akademici, kteří v roce 1968 emigrovali). V roce 1968 profesor Servít podepsal dokument 2000 slov a po srpnové okupaci Československa a následném normalizačním tažení odmítl svůj podpis odvolat. To mělo za následek, že byl postupně zbavován svých funkcí. Z pozice ředitele Fyziologického ústavu byl odvolán v prosinci 1969, pak byl zbaven vedení oddělení i laboratoře. Protože se obával toho, že tento proces se nezastaví, věnoval plně svoji dovolenou v roce 1970 svému koníčku – botanice – a popsal jeden endemický druh rostlin, vyskytující se pouze v Krkonoších. Obavy prof.Servíta byly oprávněné - jak jsem zjistil až po jeho smrti při probírání pozůstalosti, po dobu více než jednoho roku dostával smlouvu vždy jen na jeden měsíc a nebylo nikdy řečeno, jestli smlouva bude obnovena, což bylo protiprávní. Naštěstí ve vedení ústavu i ČSAV byla řada rozumných a slušných lidí, takže prof.Servít mohl v FGÚ pracovat až do své smrti. Pokračoval s Dr .A. Strejčkovou v pokusné práci na želvách – studoval aktivitu epileptického ohniska v korových strukturách a šíření ohniskových výbojů – a výsledky publikoval.

Z vědeckých výsledků prof. Servíta chci zmínit dva základní: využití fokálních epileptických aktivit jako adekvátního modelu posttraumatické epilepsie a klinické uplatnění preventivní léčby lidských traumat hlavy. Tato klinická studie provedená ve spolupráci s přednostou neurologické kliniky brněnské lékařské fakulty profesorem Popkem vyprovokovala vznik studie americké stanovující na rozsáhlém souboru zraněných amerických vojáků zvyšující se pravděpodobnost vzniku posttraumatické epilepsie v závislosti na tíži poranění mozku.  Pozoruhodná byla přednášková aktivita prof.Servíta – na pravidelných doškolovacích seminářích byl schopen prezentovat vědecké výsledky tak, že byly srozumitelné pro ambulantní neurology, kteří léčili epileptické pacienty a nikdy nepřišli do kontaktu s experimentální prací. Posledním bodem, který musí být uveden, byl respekt profesora Servíta k češtině. Jeho přednášky i publikace v češtině se vždy vyznačovaly bohatým a čistým českým jazykem.

text: Pavel Mareš